Klokánkování – zahřát nedonošené dítě na svém těle

Vlasta Jirásková, Aperio 1/2006

Zatímco ještě nedávno byla zdůrazňována hlavně technická dokonalost zákroků pro záchranu života, dnes se čím dál více zvažují i psychosociální potřeby nedonošených nebo příliš malých dětí. Z hlediska psychických potřeb je pro ně mimořádně důležité zůstat nablízku matce. Čím více jsou tato miminka v psychické pohodě, tím lépe překonávají tělesné problémy. Klokánkování je prostá metoda, která přináší pozoruhodné výsledky i v našem technizovaném světě…

Ročně u nás přichází na svět zhruba 5 tisíc novorozenců s nízkou porodní hmotností (do 2 499 g). Jde buď o děti nedonošené, narozené předčasně – tedy před ukončeným 37. týdnem těhotenství, anebo hypotrofické, tzn. s porodní hmotností menší než odpovídá jejich gestačnímu věku. Hranice životaschopnosti mimo dělohu začíná 24. týdnem těhotenství a váhou 400 – 500 g. Čím menší a méně zralé miminko se narodí, tím větší je u něj riziko vážných zdravotních problémů a potřeba lékařské péče. Od 34. týdne těhotenství se děti většinou již dobře adaptují a mají dobrou zdravotní prognózu.

Klokánkování (kangaroo mother care, KMC) je metoda, která přibližuje matky k jejich nedonošeným nebo příliš malým dětem, a to doslova – kůží na kůži. Zrodila se v roce 1978 v kolumbijské Bogotě ve velkoporodnici jedné chudinské čtvrti. Měli tam tehdy dramatický nedostatek inkubátorů a četné infekce. Matky po dlouhém odloučení své předčasně narozené děti často opouštěly. Pediatr E. Rey Sanabria se svým týmem se rozhodl situaci napomoci tím, že ženám nabídl, aby své maličké děti nosily přímo na těle 24 hodin denně. Bylo-li dítě ve stabilizovaném stavu (většinou od věku odpovídajícímu 31. týdnu těhotenství), mohla s ním žena porodnici opustit i druhý den po porodu. Samozřejmostí byly následné pravidelné kontroly.

Miminka oblečená jen do plínky, vlněného kulichu a teplých ponožek, pruhem látky připevněná na matčin nahý hrudník mezi prsy, se skrývala pod oblečením matky. Podmínkou bylo, že žena (nebo její muž či příbuzní) bude v takovém fyzickém kontaktu s dítětem ve dne v noci a z „klokaní kapsy” ho bude vyndávat jen na přebalování a občasné vykoupání. Takto ženy miminka zahřívaly po potřebný čas, převážně do doby termínu porodu, kdy se měly děti správně narodit. Bylo nutné, aby pravidelně přibývaly, jako by tomu bylo v děloze.

Většina lékařů o bezpečnosti takového počínání pochybovala, proto se inovátorská skupina kolumbijských  lékařů  v roce 1989 rozhodla svůj systém kodifikovat a podrobit srovnávacím šetřením. Podařilo se jim dokázat, že malí „klokánci” rostou stejně rychle jako děti z inkubátorů a po jednom roce mají dokonce větší obvod hlavy. Více výhod tohoto přístupu postupně ukazují další studie, i z porodnic v jiných částech světa, kam se metoda rozšířila. Odborníci dnes disponují důkazy o tom, že klokánkování může být přínosem nejen v zemích s neadekvátním technickým vybavením, ale i tam, kde jsou pro péči o novorozence dostupné nejmodernější přístroje.

Dostatečný tělesný kontakt matky s nedonošeným dítětem má totiž pro oba aktéry jedinečné, vzájemně provázané psychologické a fyzické výhody. Jak říká dr. S. Ludington, průkopnice KMC v USA, oddělení matky od dítěte není biologicky normální. Při klokánkování mají děti stabilnější srdeční rytmus, pravidelněji dýchají, jsou lépe okysličené. Tělesná teplota méně kolísá, děti méně pláčí, dělají méně trhavých nekoordinovaných úlekových pohybů. Naopak rychleji přibývají na váze, rychleji se jim vyvíjí mozek, o poznání lépe spí a tráví delší období bdělosti. Méně trpí infekcemi a mohou mnohem dříve opouštět nemocnici.

Pro rodiče jsou výhody klokánkování rovněž významné. Cítí se dítěti bližší a dříve si k němu vytvářejí pevné pouto. Více důvěřují svým schopnostem o dítě se starat, věří, že se mu dostává náležité péče, a mají pocit, že situaci mohou nějak ovlivnit. Své dítě vnímají méně jako nemocné, také jemu důvěřují, považují ho za bytost s vlastními schopnostmi. Snáze se vyrovnávají se zklamáním či šokem z předčasného porodu a narození miminka, které potřebuje lékařskou péči. Bezprostřední kontakt matky s dítětem v blízkosti prsů podporuje tvorbu mléka, KMC přispívá k úspěšnému kojení. Klokánkování v různých modifikacích celkově rodiče i dítě posiluje.

Na moderně vybavených neonatologických odděleních, kde tuto metodu využívají, ji kombinují s pobytem v inkubátoru. Například ve francouzské porodnici v Créteil přijímají na jednotku s KMC nemocné novorozence (prakticky bez ohledu na jejich váhu a gestační věk), jejichž zdravotní stav je relativně stabilizovaný. Kromě předčasně narozených jsou to i děti donošené, trpící nějakou infekcí. Maminky tu začínají novorozence nosit nejprve čtyřikrát až pětkrát za den po jedné až dvou hodinách a postupně délku nebo četnost prodlužují podle svého přání. Nedoporučuje se brát si miminko na tělo na dobu kratší než 60 minut, protože každá změna je pro takové dítě stresující a kratší nošení tudíž nepřináší očekávaný efekt.

Mezi 37. a 40. týdnem gestačního věku, v době, kdy děti dosahují váhy 2 300 až 2 500 g, většinou samy začnou dávat najevo, že z „klokaní kapsy” už chtějí ven. S klokánkováním kůží na kůži se postupně přestává, ale ještě dlouho mohou rodiče děti nosit v šátku či baby-vaku.

Podle materiálu WHO metodu KMC většina zdravotníků, kteří s ní mají zkušenost, považuje za přínosnou. Někdy si myslí, že při klasické péči se v inkubátoru děti dají lépe monitorovat, ovšem uznávají, že inkubátory zvyšují riziko infekce a odlučují děti od matek. Pro vlastní děti by si klokánkování sami zvolili!

Jak je to u nás?
Podle dr. M. Paulové, bývalé primářky Novorozeneckého oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, se na některých odděleních v různé míře KMC praktikuje již dlouho. Většímu rozšíření brání např. příliš přísné hygienické předpisy či prostorové možnosti. Forma „kangaroo péče” se u nás zaměřuje hlavně na děti, které již nemají závažné problémy a jejich stav je stabilní. K dítěti je co nejdříve přijímána matka, která s ním tráví veškerý čas a pod vedením personálu o ně pečuje. Klokánkování a časný tělesný kontakt tu doplňuje obvyklou péči léčebnou. Zdravotníci KMC v původním smyslu slova nepovažují za ekvivalent moderní péče o novorozence nízké porodní hmotnosti a za prioritu pokládají intenzívní péči, která nepochybně hmatatelné výsledky přináší. KMC se neprovádí tolik na JIP, ale spíše na odděleních intermediární péče. Tam jsou děti se stabilními životními funkcemi předávány mnohem dříve než v minulosti. Dnes se pobyt nedonošených dětí v nemocnici velmi zkrátil a děti se propouštějí domů s nižší hmotností. KMC tedy ovlivnil způsob péče o nedonošené děti i u nás.

Zdroje: Kangaroo mother care, WHO 2005
www.ecofamille.com, www.kangaroo.javeriana.edu.co, www.kangaroomothercare.com, www.prematurity.com

Občanské sdružení zabývající se problematikou předčasně narozených dětí: www.nedoklubko.cz

Comments are closed.