Věřme ženskému tělu. Je k rození dětí dobře uzpůsobené. Rozhovor s I. M. Gaskin.

Připravila Vlasta Jirásková pro časopis Děti a my 5/11.

Rozhovor s legendární porodní asistentkou Inou May Gaskin

V roce 2006 jste poprvé zavítala do ČR. V rámci tehdejšího Světového týdne respektu k porodu  jste přednášela veřejnosti, porodním asistentkám a dulám, navštívila jste dvě porodnice. Utkvělo vám v paměti něco výrazného, co jste se o oblasti porodnictví a mateřství v ČR dozvěděla?

Hodně na mě zapůsobila tehdy zorganizovaná výstava obrázků dětí na téma porodu. Ukazovala jednak problémy spojené s osaměním a citovou okoralostí lékařsky vedeného porodu – to když obrázky často zdůrazňovaly oddělení matky a dítěte, a jednak příslib porodu v atmosféře, která uznává citové a tělesné potřeby matek a dětí  – myslím obrázky, na nichž byly matky a miminka spolu.

Máte V USA také něco jako Týden respektu k porodu Téma letošního ročníku doslova zní Rodit jak chci, s kým chci a kde chci. Je toto aktuální i v USA?

Přála bych si, abychom ve Spojených státech takový osvětový týden měli! Bohužel tomu tak není. Takže vám v České republice gratuluji! Rozhodně se domnívám, že jde o aktuální téma. V USA se naneštěstí už přes sto let veřejnosti vymývá mozek tvrzením, že se člověk porodu musí bát. Tento problém navíc za poslední generace zesílil – míra císařských řezů vzrostla z 5 % v roce 1970 na 33 % v roce 2007. V USA máme ten problém, že lékaři a nemocnice vydělají víc peněz, když provedou více císařských řezů.

Co by rodiče měli před porodem vědět? Jak se na porod mají připravit?

Myslím, že v současné technologizované době je velice důležité vědět, že ženské tělo je k rození dobře uzpůsobené. Nezáleží na tom, jakého je vzrůstu žena nebo jak vysoký je její manžel. Porod zvládne téměř každá zdravá žena, pokud netrpí velkým kulturně podmíněným strachem z rození. Jenže porod je dnes představován jako neuvěřitelně bolestivý a ve většině západních zemí se lidé už běžně s reálným porodem nesetkávají jako tomu bývalo dřív, když se víc dětí rodilo doma. Kvůli tomu ve většině společností o porodech vznikly obrovské pověry; jako třeba ta, že porod nemůže proběhnout bezpečně bez rutinního použití technologie. Proto ráda zdůrazňuji, že je zcela nepravděpodobné, že by příroda člověka jako jediného tvora pro porod dostatečně nevybavila. Kdyby se i s ostatními zhruba 5 tisíci druhy savců zacházelo tak, jako se často rutinně zachází v porodnicích s člověkem, také by rodily obtížně.

Čeho je tedy pro lidský porod zapotřebí?

Rodičky musejí být především chráněny před jakoukoliv nevhodnou stimulací – např. prudkým světlem, hlasitým hovorem, drsným přístupem. Jinak se porod může úplně zastavit. Všem nastávajícím rodičům doporučuji, aby se seznámili s Mezinárodní iniciativou za porodní služby pro matku a dítě (IMBCI – www.imbci.org), která sestává z 10 kroků k optimální porodní péči. Ty vycházejí z výsledků kvalitních vědeckých studií ohledně bezpečnosti a efektivity testů, použití léků a dalších zásahů, které se provádějí u matky a dítěte. Např. v Kroku 5 se mj. uvádí, že je třeba umožnit, aby porod postupoval vlastním tempem, že během porodu mají mít rodičky možnost jíst a pít podle svých potřeb, že mají mít možnost volného pohybu. Takové věci by měly být naprostou samozřejmostí.

Líbí se mi, jak v knize „Zázrak porodu“ píšete o energii, která proudí mezi všemi lidmi, kteří se porodu účastní. Čím by se měli vyznačovat ti, kdo ženě při porodu pomáhají?

Když jsme k druhému člověku pozorní – jsme na něj upřímně a zcela soustředění – předáváme mu energii. Všichni známe, jak je nepříjemné, když se nám někdo věnuje jen částečně. To nám naopak určitým způsobem trochu energie odebírá. Lidé, kteří ženě při porodu asistují, mají být klidní, milí, soucitní. Musejí chápat, že rodičky s miminky jsou nesmírně citlivé, a podle toho se chovat. Musejí umět utišit ženin strach a musejí vědět, že porod je fyziologický proces, který, dopřejeme-li mu vhodné podmínky, obvykle dobře probíhá bez lékařských zásahů. Také musejí umět rozpoznat, pokud nastane problém, a adekvátně zasáhnout.

Někdy hovoříte o tzv. zákonu svěračů. Co to je?

Je to způsob, kterým vysvětluji, jak na sebe při porodu vzájemně reagují mysl a tělo. Muži i ženy mají svěrače a víme, že když chceme z těla něco vyloučit, jde to mnohem snáz v soukromí a intimitě. Říkávám, že naše svěrače jsou stydlivé. Potřebují určitou atmosféru, aby se mohly otevřít. Nejlepší porodní asistentky vědí, že mezi svěrače patří také děložní hrdlo a že k otevření při porodu vyžaduje ony intimní podmínky. Toalety bývají soukromá místa uzavřená dveřmi na klíč, aby člověk nemohl být náhle vyrušen. Stejně tak by i místa, kde ženy rodí, měla být podobně chráněna – pokud tedy nechceme, aby se otevírání hrdla náhle zastavilo nebo dokonce zpětně pozavřelo. Svěrače patří mezi svaly, které nemůžeme ovlivnit vůlí, neposlouchají žádné příkazy. To je jedním z důvodů, proč pokyny, aby rodička tlačila, jí mohou její úlohu jedině ztížit. Porodní asistentky a všichni lékaři, kteří mají co do činění s porodem, by měli zákonu svěračů dobře porozumět. A měli by u sebe pěstovat vlídnost, soucit a trpělivost, aby porodní proces nechtěně nenarušovali.

V Evropě (v Maďarsku a nyní i v ČR) jsme aktuálně svědky „tažení“ proti samostatným porodním asistentkám. Co si o tom myslíte?

Je politováníhodné, že vlády některý států používají represivní kroky s cílem znemožnit práci samostatným porodním asistentkám. Je zvláštní, že se to děje v zemích, kde je v parlamentu ještě stále řada lidí, kteří se sami narodili doma za asistence místní porodní babičky. Maďarská lékařka Ágnes Geréb, má statečná přítelkyně, si uvědomuje potřebu porodních služeb také při porodu doma. Už přes dvacet let takto maďarským ženám pomáhá. Její péči využily stovky rodin, které Ágnes v těžké době jejího věznění a soudního rozsudku loajálně podporují. S mnoha těmito rodiči jsem se osobně setkala – vyprávěli mi, že se rozhodli pro péči A. Geréb, protože při předchozím porodu s nimi v porodnicích zacházeli zbytečně hrubě. Maďarští porodníci bohužel nevystoupili na Ágnesinu obranu, a tak se zdá, že je případ Ágnes Geréb využit jako exemplární příklad likvidace domácích porodů. Upřímně doufám, že žádné další země Maďarsko v tomto směru následovat nebudou.

Jak byste popsala optimální porodní systém?

Měl by být vyvážený. K tomu je potřeba jak práce porodních asistentek, tak lékařů porodníků. Obě dvě profese by se měly těšit rovnocennému postavení a měly by být v rovnováze. Porodní asistentky a porodníci by se od sebe navzájem měli učit. Aby porodní asistentky nepřišly o své dovednosti, potřebují získat pevné ukotvení tím, že se dobře seznámí s medicínsky nenarušovanými porody, tedy např. i s porody doma. Totéž by potřebovali i medici. Dříve než se lékaři začnou učit o patologiích těhotenství a porodu, měli by velmi dobře znát normální porod. Patologie už ze své podstaty nahání strach; z toho důvodu se budoucí lékaři předem musejí naučit respektovat přirozený proces a s patologiemi se seznamovat teprve potom. Je třeba, aby se naučili, co je bezpečné, a co není. Čímž samozřejmě nemyslím, že by všechny ženy měly rodit doma. Ale ty, které si to přejí a jsou dostatečně zdravé – a tudíž má jejich volba racionální opodstatnění – by měly mít takovou možnost a využít služeb porodních asistentek. Pokud taková volba bude zcela znemožněna, hrozí, že se další země brzy vydají cestou Spojených států nebo Brazílie, kde v některých porodnicích provádějí až 95 % císařských řezů.

Jak odhadujete budoucnost porodní péče? Co byste si přála?

Obávám se, že poprvé v historii je zcela vážně ohrožena profese porodní asistence a její původní poslání. Nemyslím si, že by hrozil nedostatek osob, které si budou říkat „porodní asistentka“, ale že porodní asistentky už nebudou znát porod bez medicínských zásahů. Tato hrozba dnes stojí před stovkami zemí. Bude hodně záležet na tom, jak vlády vysoce industrializovaných zemí zareagují na stále se zvyšující podíl zásahů do porodního procesu. Věřím, že IMBCI a úsilí porodních aktivistů po celém světě dokáží zvrátit současný trend, kdy patologický strach vede k neustále rostoucí medikalizaci porodů. Doufám, že si ženy uvědomí, že je třeba poučit se u ostatních savců, kterým se daří rodit snadněji. Proč je to důležité? Protože ženy, které zažijí nemedikovaný porod bez zásahů, získají ohromné sebepoznání a sebedůvěru, kterou už jim nikdy nikdo nevezme. To se pozitivně odrazí i na jejich mateřském sebevědomí a přístupu k dítěti. Na porod bychom měli pohlížet jako na posvátný proces. Když je desakralizován, lidé trpí víc, než si dovedeme představit.

Vynikající výsledky 2 300 porodů na „Farmě“ v letech 1970 – 2005:

1,7 % císařských řezů; 5,4 % vyvolávaných porodů – z toho 4,9 % ricinovým olejem; 68,8 % porodů s nenarušenou hrází (bez epiziotomie a jakéhokoliv natržení); 0,5% použití kleští, 0,39 % preeklapsie; 1 % poporodní deprese; 86 dětí v poloze koncem pánevním - z nich 91% porozeno vaginálně a 9% císařským řezem; 19 párů dvojčat – všechna porozena vaginálně.

 

Ina May Gaskin je světoznámá americká propagátorka normálních porodů. Působí jako porodní asistentka již 40 let. Je spoluzakladatelkou a ředitelkou Centra porodní asistence v komunitní vesnici The Farm v Tennessee, které je proslavené mimořádně příznivými porodnickými statistikami. I. M. Gaskin je jedinou porodní asistentkou, po níž je pojmenován porodnický úkon, tzv. „manévr Gaskinové” používaný při distokii ramének. Její kniha „Spiritual Midwifery“ vyšla v angličtině již ve čtyřech vydáních a byla přeložena do několika jazyků; v loňském roce i do češtiny pod názvem „Zázrak porodu“. Česky by měl brzy vyjít také „Průvodce kojením“ z roku 2009. Právě publikovala svoji pátou knihu „Birth Matters: A Midwife´s Manifesta“. O svých zkušenostech a výsledcích studií ohledně zákonitostí porodního procesu I.M.Gaskin přednáší v mnoha zemích světa odborné i rodičovské veřejnosti.

Comments are closed.