Sebedůvěru, kterou ženy získají při porodu bez zásahů, jim nikdo nemůže vzít (rozhovor s I.M. Gaskin 2011)

Rozhovor s porodní asistentkou Inou May Gaskin, držitelkou „alternativní Nobelovy ceny“ Right Livelihood Award.

Text: Vlasta Jirásková

http://magazin.mojechytredite.cz/inspirace-ze-zahranici/sebeduveru-jim-nikdo-nemuze-vzit

 Ina May Gaskin je světoznámá americká propagátorka normálních porodů. Působí jako porodní asistentka přes 40 let. Je spoluzakladatelkou a ředitelkou Centra porodní asistence v komunitní vesnici The Farm v Tennessee, které je proslavené mimořádně příznivými porodními statistikami. I. M. Gaskin je jedinou porodní asistentkou, po níž je pojmenován porodnický úkon, tzv. „manévr Gaskinové” používaný při distokii ramének. Její kniha „Spiritual Midwifery“ vyšla v angličtině již ve čtyřech vydáních a byla přeložena do několika jazyků; do češtiny pod názvem „Zázrak porodu“. Nedávno vyšla i česká verze jejího „Průvodce kojením“. Zatím poslední, pátou, knihou je  „Birth Matters: A Midwife´s Manifesta“ z r. 2011. O svých zkušenostech a výsledcích studií ohledně zákonitostí porodního procesu I.M.Gaskin přednáší v mnoha zemích světa odborné i rodičovské veřejnosti. V prosinci 2011 byla oceněna „alternativní Nobelovou cenou“ Right Livelihood Award.

Vynikající výsledky porodů na „Farmě“ v letech 1970 – 2010:
Celkový počet žen v péči 2 844; 94,7 %  dokončených porodů doma; 5,2 % převozů do nemocnice; 1,7 % císařských řezů; 68,7 % porodů s nenarušenou hrází (bez epiziotomie a jakéhokoliv natržení); 19,4% natržení prvního stupně; 3,2 % natržení druhého stupně; 0,37 % použití kleští; 99 dětí v poloze koncem pánevním - z nich přes 90 % porozeno vaginálně a méně než 10 % císařským řezem; 17 párů dvojčat – všechna porozena vaginálně.

S jakými pocity jste přijímala Right Livelihood Award? Co to pro vás znamená?

Za toto ocenění jsem nesmírně vděčná. Předchozí laureáti patří mezi nejstatečnější, nejobětavější a nejefektivnější vizionáře na světě. Být v jejich společnosti je pro mě velikou ctí. Je to moc milý pocit. Zároveň cítím velkou zodpovědnost vůči svým kolegyním porodním asistentkám na celém světě. V současné době je další existence této profese na mnoha místech ohrožená. Ve většině zemí podíly císařských řezů rychle rostou vysoko nad horní hranici doporučenou Světovou zdravotnickou organizací. Budu teď mít příležitost varovat lidi z mnoha evropských zemí, že by byla veliká chyba, aby státy s nižšími podíly úmrtí matek a novorozenců napodobovaly praktiky porodní péče pocházející ze Spojených států.

Také v České republice podíl císařských řezů každým rokem stoupá. V některých porodnicích u nás císařské řezy tvoří přes 30%  porodů. Jak byste tuto celosvětovou tendenci vysvětlila? Je možné ji nějak zastavit?

Dramatický nárůst podílu císařských řezů je příznačný pro pokřivené znalosti o porodu. Zdá se, že ve Spojených státech se při výuce porodnictví už vytratil selský rozum. Pokud žádný porod nemůže proběhnout bez zásahů, ovlivní to i výuku lékařů a porodních asistentek. Jak porodníci, tak porodní asistentky přicházejí o dovednosti, které byly kdysi považovány za základ jejich profese. V USA se od počátku osmdesátých let minulého století přestalo vyučovat, jak zvládat vaginální porody koncem pánevním. Rozhodnutí vyřadit z výuky tento druh dovedností ovšem vzniklo pod tlakem výdělečných pojišťoven, nikoliv kvůli samotné porodnické profesi. V USA to vede k tomu, že se téměř každý porod koncem pánevním nebo porod dvojčat provádí císařským řezem (taková tendence je zřetelná i v ČR, pozn. aut.). Neznalost, jak postupovat při konci pánevním a z ní plynoucí strach stále narůstají. Nemožnost volby pak některé ženy vede k rebelii a k rozhodnutí raději porodit doma – někdy i bez asistence porodní asistentky nebo lékaře.

Lidé, kteří nikdy neviděli, jak probíhá porod v domácím prostředí, si nedokáží představit, jak porod může být poklidný a krásný. Dokud ještě víc lidí žilo na venkově a mělo hospodářství, panovalo obecně větší porozumění přirozeným porodním procesům a tomu, že všichni savci – ať lidé nebo zvířata – mají při porodu stejné potřeby. Proto často ženám doporučuji, aby se na YouTube podívaly na porody jiných savců a naučily se od nich, jak se při porodu pohybovat nebo dýchat a zbavily se tak strachu a napětí.

Cestujete po celém světě. Liší se nějak porodní praxe na jednotlivých kontinentech a v jednotlivých zemích?  Můžete zmínit některé výrazné příklady?

Ze zemí, které jsem kdy navštívila, je nejvyšší podíl císařských řezů v Brazílii. Byla jsem tam v porodnici, kde byl pěkný porodní pokoj a skoro žádná žena v něm nechtěla rodit. Na druhou stranu tam měli 99 procentní podíl císařských řezů! Viděla jsem císařský řez na přání prvorodičky, jejíž porod ještě ani nezačal. Uvědomila jsem si, že se té operace evidentně bojí, nicméně že porodu se bojí ještě víc. Je na tom smutné, že když se příliš mnoho císařských řezů provádí bez dostatečného důvodu – protože se to v ten čas hodí nebo protože na tom někdo vydělá víc peněz – ve výsledku větší počet dětí končí na jednotce intenzivní péče kvůli dýchacím potížím a víc žen zemře. Císařský řez není žádný malý chirurgický zákrok, proto by se k němu mělo přistoupit jen v případě skutečného nebezpečí, nikoliv při pouhém pomyslném nebezpečí. Jinak je třeba dát průchod přirozenému procesu.

Od systému, který přinášel lepší výsledky než máme v USA, se rychle vzdaluje Japonsko. Zahrnoval péči mnoha porodních asistentek. Ženy při porodu nebyly připoutány na lůžko a mohly se volně pohybovat, většině rodiček pomáhaly porodní asistentky. Ovšem Japonsko svoji lepší praxi opouští a začíná se přibližovat zkaženému americkému modelu. Na porodníky, kteří tomuto trendu odolávají, je vytvářen rostoucí nátlak, aby se od původní praxe odklonili. Vyšší počet epidurálů provázejí časová omezení porodu, více instrumentálních porodů, více císařských řezů a víc strachu. Zkušený porodník dr. Tadashi Yoshimura je příkladem klasického lékaře, který se zasazuje o porod bez zásahů. Podařilo se mu ukázat (stejně jako nám v porodním centru The Farm), že je možné, aby i dnešní ženy rodily stejně bezpečně jako jejich babičky – s podílem císařských řezů pod 4-5%. Jeho práce byla naštěstí zaznamenáno ve skvělém dokumentárním filmu pojmenovaném „Genpin“. Hnutí za humanizaci porodů, jehož cíle jsou stejné, sílí také v Latinské Americe.

Co pro vás bylo impulsem k napsání nové knihy o kojení?

V USA je kojení dosud kontroverzní záležitostí. Přestože vědecké výzkumy velmi zřetelně dokládají, že mateřské mléko je jednoznačně nejlepší potravou pro miminka, na umělé kojenecké výživě se vydělávají obrovské peníze. Proto naše společnost stále ještě neposkytuje takové podmínky, které by kojení umožňovaly většině žen. Spojené státy jsou velmi puritánská země. Na začátku našich dějin bylo u nás v kostelech a muzeích k vidění jen velmi málo uměleckých děl zobrazujících kojení – mám na mysli ztvárnění kojící madony s dítětem. Výsledkem je to, že když krmení umělou výživou ve společnosti převládlo  – protože tolik maminek bylo po porodu rutinně odděleno od svých dětí – , většina lidí se s kojením nikdy nesetkala na vlastní oči. A když náhodou kojící matku s miminkem u prsu spatřili, natolik je to šokovalo a rozčilovalo, že si začali přát, aby před takovým pohledem byli nadále uchráněni. Celé věci navíc skutečně neprospívá, že speciální průmyslová odvětví tolik profitují z toho, když maminky mají s kojením nějaké obtíže.

Většina žen neví o tom, že způsob, jakým budou rodit, může významně ovlivnit jejich úspešnost v kojení. S čím by se rodiče před porodem měli seznámit?

Podle mě by měli vědět, že musejí udělat všechno proto, aby jejich miminku nikdo nepřetnul pupeční šňůru hned po narození – měla by se nechat v klidu dotepat. A také to, že nejbezpečnější místo pro čerstvě narozené miminko je matčin hrudník. Měli by znát iniciativu Světové zdravotnické organizace a Unicef „baby-friendly hospital“, tedy porodnic podporujících kojení, která je jedním z 10 kroků k optimální porodní péči, jejichž text je k nalezení na www.imbci.org (i v češtině, pozn. aut.).

Někdy přemýšlím o tom, jestli se ženy, kterým se kojení dobře daří, něčím vyznačují, jestli je pro ně něco chrakteristické (třeba jejich povahové vlastnosti, rodinná situace a pod.) Dokážete odhadnout, jestli bude ta která matka v kojení úspěšná?

Obecně bych řekla, že pokud se ženě podaří porodit bez medikace a pokud není oddělená od svého miminka v hodinách bezprostředně po porodu, s kojením bude mít s velkou pravděpodobností další dobrou zkušenost, která zcela přirozeně vyplyne z toho, co se právě událo. Ženy, které poznají své schopnosti během nemedikovaného porodu bez lékařských zásahů, získávají sebedůvěru, kterou jim už nikdo nemůže vzít. Skutečně stojí za to o takový porod usilovat. Je to snadnější, když se ženy s podobným zájmem spojí, spolupracují spolu a vzájemně se podporují.

To v žádném případě neohrožuje existenci lékařských služeb, které jsou v odůvodněných případech u některých porodů potřebné. Vždycky budeme potřebovat císařské řezy a některé další porodnické zásahy, ale to neznamená, že by se tyto intervence měly provádět „pro jistotu“ v případech, kdy nejsou nezbytné. Technologii je třeba používat jen po dobrém uvážení.

 

Citát

Ina May Gaskin: „I když jste to doposud neměli ve zvyku, doporučuji, abyste se na své tělo naučili nahlížet pozitivně.“  

 

Další dva rozhovory s Inou May Gaskin a její proslov při převzetí Right Livelihood Award naleznete na  www.porody.net .

http://www.porody.net/2012/05/18/nezapomenutelny-pocit-sily-rozhovor-s-americkou-porodni-asistentkou-inou-may-gaskin/

http://www.porody.net/2012/07/24/verme-zenskemu-telu-je-k-rozeni-deti-dobre-uzpusobene-rozhovor-s-i-m-gaskin/

 

 

 

Mgr. Vlasta Jirásková je lektorka přípravy na narození dítěte a rodičovství, certifikovaná dula ČAD a DONA International, laktační poradkyně akreditovaná  La Leche League International, spolutvůrkyně vzdělávání České asociace dul, lektorka a konzultantka kurzu pro duly. Matka dvou dětí. www.porody.net


Comments are closed.